Svou každodenní procházku po Hradčanech obvykle končívám v hospodě U zavěšenýho kafe. Záměrně říkám hospoda, protože tu vládne ta příjemná prvorepubliková atmosféra a klid, a navíc slovo restaurace vůbec nemám rád. Vyhledávám své oblíbené místo v koutě, s výhledem na světlý vysoký dům, postavený někdy ve 30-tých letech, snad jediný dům na Hradčanech s výtahem. Z mého rozjímání mě vyruší hostinská, paní Pavlína, postarší, ale stále pěkná, vysoká, a příjemná jako vždy. Přináší mi alpakový tácek s kávou. V tuto hodinu sedí v hospodě jen pár hostů, tak se ptám paní Pavlíny, co je nového. Vypráví o pravidelných hostech, ale i o náhodných kolemjdoucích, kteří cestou z Petřína zavítají a ve spěchu vypijí své pivo. Během vyprávění ukáže na počitadlo s ošoupanými dřevěnými koulemi a se smutkem v hlase zavzpomíná: "Víte kolik tady kdysi viselo zavěšených kafí pro přátele ?" V té chvíli vchází otevřenými dveřmi pan Kuba. Jeho hlučný pozdrav se nese celou hospodou. Těžce usedá ke stolku blízko mne. Chodí k Zavěšenýmu kafi tak dlouho, že si s paní Pavlínou tykají. Zaslechl její povzdech a tak ji pozval na malou slivovičku. Rád poslouchám vyprávění, starousedlíků a tak otočím rundu a dáme si slivovičku všichni tři.
V pozdním slunečném odpoledni vzpomíná pan Kuba na nejslavnějšího hosta. "Byl tu jen párkrát, ale kdo by to do toho nenápadného, málomluvného muže řekl, že objevil teorii relativity? To pan Edison, ten co vymyslel žárovku, to bylo něco jiného," mudruje pan Kuba "vrazil do dveří jak velká voda, poručil si pivo, obcházel hosty a s každým si chtěl připít a popovídat, ale znáte ty místňáky, každej novej co se tady objeví to má těžký, a navíc tady nikdo neumí anglicky!"
Na zpáteční cestě z hospody jsem vzpomínal, kolikrát jsem byl svědkem takových vzpomínání na hosty Zavěšenýho kafe, kolikrát jsem slýchával o panu Werichovi, co si tu dával pivo a při odchodu zabručel, že to zavěšený kafe co zaplatil je fakt jenom pro básníka Holana, jinýmu aby ho nedávali.
Těsně před Vánoci zemřel pan Ivan, místní fotograf, tichý a nenápadný, tak jak má fotograf být. Jeho sestra objednala U zavěšenýho kafe rozloučení a pozvala všechny z okolí. Přinesla s sebou velkou krabici od bot, plnou momentek, které pan Ivan dělal v hospodě při náhodných setkáních. Jedna fotka za duhou plnila stůl. pan Kuba vytáhl jednu z nich a s láskou se na ni zadíval. Byla na ní Milena Jesenská jak sedí u jednoho ze stolků, pokuřuje a píše do papírů co leží před ní. Na jiné fotografii poznávám architekta Plečnika, a paní Pavlína vypráví o šaramantním a usměvavém pánovi, který jí nikdy nezapomněl políbit ruku a přidat velké zpropitné.
Kdosi vytáhl z hromádky fotku tří chlapíků. Byl na ní Egon Ervín Kisch, Vlastík Brunner a Jaroslav Hašek. To začnou ti staří pamětníci jeden přes druhého vzpomínat, jaká to byla s touhle partičkou velká legrace, když dorazili k Zavěšenýmu kafi. Trojice začínala kolem oběda v Unionce, slavné kavárně, odpoledne táhli Prahou za svými kamarády anarchisty do hospod na Žižkově, a v podvečer zpátky přes Karlův most sem ke Kafi.
Blíží se půlnoc, když se celá pohřební sešlost rozchází do svých domovů. Ulice jsou pokryty čerstvou sněhovou nadílkou, všude vládne ticho, a já vzpomínám na všechny ty krásné chvíle strávené v jedné pražské hospodě.
